Stavba hnízda z konopného betonu v Pošumaví

Pro zvětšení klikni na obrázek

Nedaleko Nepomuka staví Ota Luňák podle naší studie a projektu Hanky Kudové elegantní, útulný kompaktní domek ze dřeva a konopného betonu. Domek stojí na rozhraní dvou úrovní zahrady. Spodní patro nazýváme přízemím a horní patro nadzemím. Každé podlaží má východ na terén, ale každé jako by bylo v jiném světě - z přízemí se vstupuje do stinné zahrady u potoka a z nadzemí hledíme na prostornou louku u lesa. Přízemí je více mužské,  nadzemí ženské a rodinné.

Domek je ještě rozestavěný ale už teď lze vychutnat přírodní krásu konopného betonu v kombinaci s dřevěnými pilíři s stropy. Ota staví svůj domek svépomocně s kamarádem, hodně pozornosti bylo věnováno spodní stavbě, jejíž součástí je také sklep v komponovaný do kamenného soklu. Dům stojí na betonových pasech bez základové desky s izolací z pěnoskla. Půdorys domu je vepsaný mezi dvě půlkružnice, střecha je eliptická. Uprostřed půdorysu v přízemí jsou velká akumulační kamna na dřevo s hypokaustem do patra. Obě podlaží jsou chráněna a obestavěna přesahem střechy a pavlačí kolem dokola.

Litý konopný beton do posuvného bednění z ohýbané překližky vytváří rustikální na dotek příjemnou strukturu s viditelnými vrstavami, podobnou stěnám z dusané hlíny nebo třeba pískovcovým sedimentům. Doufám, že se mi Otu podaří přemluvit, aby povrch konopného betonu už - alespoń zvenčí - neomítal :-)

Celková plocha pozemku: 1,16hA.

Úředně zastavěná plocha domu (s přesahy střech podepřenými sloupy): 140m2.

Zastavěná plocha zateplené části domu: 65m2

Kubatura obestavěného prostoru je: 480m3

Pohled od potoka

Krása dřevěného stropu

Přírodní kresba v konopném betonu.
S trochou retuše krásná fa

Pokoj za milión

Ceny stavění v naší zemi nikdy nebyly tak vysoké, jako jsou nyní. Hlavním důvodem je stoupající cena lidské práce, především práce šikovných řemeslníků, kterých je málo a kterých je v přírodním stavění nevyhnutelně potřeba. Mezi námi - já jim to přeji. Na druhou stranu, kdysi jme byli skoro všichni šikovní :-)

Vypozoroval jsem velmi jednoduché a rychlé pravidlo pro stanovení ceny domu:

Pokoj za milión.

Pozor, toto pravidlo platí pro stavební dodávky na klíč. Pokud stavíte svépomocně a navíc máte třeba vlastní les a pilu, je cena stavby ve Vašich rukách. Orientačně si můžete uváděné miliony třeba vydělit dvěma (ale to už musíte být skutečně zdatní svépomocní stavebníci).

Ano, vychází to tak. Pokud chcete klasický rodinný dům s obývákem, kuchyní, ložnicí a dvěma dětskými pokoji, vyjde Vás na pět milionů korun. Pokud přidáte pracovnu a masérnu nebo malé domácí wellness, je to sedm milionů a pokud si přejete dům podsklepený, počítejte devět nebo deset milionů korun. Schodiště, koupelna a technická místnost jsou v ceně velkého domu - pokud přidáváme pokoje - komunikační a servisní prostory přímo úměrně narůstají.

Mým snem je stavět menší domy, než jsou domy rodinné. V rodinném domě je chvíli živo, ale pak děti odejdou z domova a dům je poloprázdný. Pokud vytvoříme menší dům s obývákem a kuchyní a dvěma dalšími malými místnostmi máme čtyři pokoje. Dům nás vyjde na čtyři miliony. Pokud integrujeme kuchyni do obytného prostoru, vypustíme chodby, uděláme strmé schodiště, které nezabere mnoho prostoru, nahoře dvě ložničky, dostaneme se na tři miliony. Může takto žít rodina? Ano, může. Svět se neustále mění a to i po dokončení domu. Děti si budou možná dříve hledat svoji cestu do světa nebo si tatínek časem vytvoří atelier v zahradě.

Co kdyby byl dům ještě menší - pěkný obytný prostor s kamny a kuchyní a jedna oddělená místnost, která může sloužit podle potřeby ve změnách času jako pracovna, ložnice nebo dětský pokoj? A jsme na dvou milionech. Na léto ovšem doporučuji terasy, letní kuchyni a letní spaní. A pokud takový dům obývá rozrůstající se rodina, lze si plánovat dostavbu vejminku. Třeba jednoprostorového. Za milion.

Snažím se vysvětlit, že vůbec nemusíme bydlet v rodinných domech za sedm až deset milionů korun. Já vím, rodinný dům máme zarytý až někde hluboko v genech. Ale není to moc efektivní a flexibilní stavba. Navíc je dnes pro naprostou většinu lidí nedosažitelná. Proč raději nestavět menší domečky, které jsou dosažitelné a daleko spíše nikdy nebudou prázdné?

Další obrázky najdete na: domyzprirody.cz 

domek za milión

Malý vnitřek a velká terasa a zahrada

Rodinné hnízdo z malých domů

Jaké uskrovnění? Naopak: luxus bydlení v čisté přírodě, relax a zdravý život!

V souvislosti s diskusemi kolem Grety Thunberg se zamýšlím nad obavami lidí z uskrovnění nebo utahování opasků, které přijdou často v souvislosti s otázkou snížení spotřeby na přetřes. Jsem architekt přírodních staveb, zabývám se životním prostorem člověka v přírodním prostředí. Vidím věci ze svého úhlu pohledu. Protože často přemítám o budoucnosti, mám obrazy, jak by to mohlo vypadat, pokud se nám povede s výzvami zachování života na Zemi šťastně vyrovnat. A naprosto rozumím, že se lidem myšlenka na „zhoršení životních podmínek“ nelíbí. K ničemu takovému dojít nemá. Naopak. Životní podmínky se pronikavě zlepší. Útlum energetické a technické expanze je pohyb od špatného k dobrému, od nečistého k čistému, od stresu ke klidu, od starostí a nekonečné práce k víře, přirozené aktivitě a sklízení toho, co roste samo. Záměrně nepracuji s vědeckými termíny a hypotézami, nepočítám čísla ani nepíšu o emisích, protože výsledky bádání se rozcházejí. Pracuji s vlastními obrazy, pocity a zkušenostmi.

Dům a bydlení.

Navrhuji lidem malé domy. Malé domy jsou levnější, dosažitelnější a lépen se přizpůsobují změnám. Když odejdou děti z pětipokojového rodinného domu rodičů (jehož pořizovací cena je dnes kolem šesti milionů korun), dům zůstane poloprázdný. Pokud se ještě umíte o sebe postarat, děti s Vámi nejspíše nebudou chtít žít pod jednou střechou. V rodinném domě bydlí jeden hospodář a jedna hospodářka :-) Naopak myšlenka menšího domu v kombinaci s vejminkem, dostavěným v době potřeby, kvalitním obytným zahradním domkem nebo flexibilním atelierem se jeví daleko živější. Na stará kolena dům můžete předat dětem a bydlet v zahradě. Anebo pokud se děti přeci jenom odstěhují, můžete mít v druhém domečku lesní školku, tělocvičnu nebo čajovnu, aniž byste tím narušovali soukromí obytného domu... 

Sklonit se do dveří s nízkým nadpražím je stejně zajímavé jako procházet zvýšenými dveřmi. Jenomže je to udržitelnější, dosažitelnější, levnější, útulnější a romantičtější. Zkrátka vyměníme-li palácové myšlení za myšlení pelíškové (viz například projekt Pelíšky Brno https://www.pelisky.org/) co tím ztratíme? Dluhy? Nedosažitelnost? Vydané peníze za práci a materiál? Zastavěný prostor zahrady? Závist sousedů? 

Potřebujeme další dálnice?

Zkoušeli jste žít nebo odpočívat v otevřené krajině do deseti kilometrů kolem dálnice? Naše oholená krajina už další dálnice nejspíš nepotřebuje. Baví vás více jezdit po dálnici a zastavit se na občerstvení ve fastfoodu nebo je příjemnější jet alejí malebnou krajinou a zastavit se v nějaké příjemné restauraci na malém městě nebo v lese? Ok, máme dálnice do velkých měst, můžeme tam být rychle (občas to tak skutečně funguje, občas nikoliv :-) Je opravdu nezbytně nutné cestování ještě zrychlovat? Vyplatí se to za ty stovky miliard? Kdo to vlastně potřebuje? Já raději méně cestuji, pracuji ve svém kraji a pokud pojedu na druhý konec naší malé země, raději se na noc někde zastavím, navštívím přátele... Není to náhodou o celé tom, že majitel rychlého auta z velkého města chce být v kterékoliv části naší země a zpět mezi osmou ranní a podvečerním čajem? Stojí to za vytváření hlučných oplocených barier a požírání krajiny asfaltem? A pokud jde o cestovatelskou touhu, kolikrát do roka k tomu potřebujete dálnici? Krásný výlet se dá udělat pěšky nebo na kole a není k tomu potřeba být půl dne v plechovce nasycené výfukovými plyny ze silnice (neříkejte, že tomu tak není :-) Vždyť my nakonec cestujeme za zdravou přírodou po dálnici do pohraničí nebo do ciziny! 

Co kdybychom se raději starali o svoji krajinu? Lidé, kteří žijí na krásných přírodních místech milují svůj domov a zařizují si svůj život tak, aby méně cestovali :-)

Bojíme se drahých nebo méně kvalitní potravin?

No ano, čím více budou fosilní paliva ubývat, tím budou dražší potraviny. Zemědělství je dnes průmysl. Cena chleba je cenou paliva, energií, pesticidů, hnojiv, strojů, prostorů, komunikací a lidské práce, potřebné k obdělání pole, zpracování úrody, uskladnění, výrobu a distribuci ve složitém společenském mechanismu. Přitom to, co je na chlebu jedlé, vyrostlo samo. Z přirozenosti, z volné energie, ze sily Země. A mě svrbí ruce, mám chuť zadělat na vlastní chleba. 

Můj obraz změny je obrazem vlastního domova s krásnou relaxační a jedlou zahradou. Obraz harmonického přírodního biotopu člověka, který se stará o svoji zahradu a zahrada se stará o člověka. Ano, je to trochu větší zahrada, než jaké jsou dnes stavební parcely v satelitní zástavbě. Možná není pěstování ovoce a zeleniny pro každého, ale jistě je hodně lidí, kteří po tom touží a ačkoliv jsou občany této země, žádný kousek země jim nepatří. A je snad potřeba měřit hodnotu nebo pracnost pěstování domácí zeleniny, když je to lidská přirozenost a radost? A kde by se tu mohla vyskytnout horší kvalita? Když budete mít vlastní obživu na vlastní zahrádce, možná nebudete potřebovat cestování do přírody na víkendy... 

A kde takové zahrady vzít? Jednou z příčin klimatické změny je právě průmyslové zemědělství: nepřirozené chemicky obhospodařované monokulturní plochy zůstávají často holé a mrtvé, půda se přehřívá, vysychá, degraduje a má vliv na pohyb vzduchu nad krajinou i kontinentem. Nedostane se k nám tak voda vypařená z oceánů... U nás je přibližně deset milionů lidi a pět milionů hektarů polí. Dva lidi na hektar. Že bychom se měli bát o živobytí nebo o prostor? Ať se prosím část polí promění v jedlé lesní zahrady s bydlením. Ať se člověk pomalu zase navrací do přírody. Ať vzniká kultivovaná a krajina s novými lesy, větrolamy a zahradami, průchozí pro člověka i pro zvěř. Pojďme to alespoň zkusit :-)

Komunita nebo peníze?

Méně cestování, bydlení v přírodě, bytí na zahradě, to je vlastně soustředění sama sebe na „svoje“ místo. Budeme li více ve svém prostoru, bude nám více záležet na dobrých vztazích se sousedy. A dobré vztahy se sousedy mohou přerůst ve sdílení, vzájemnou pomoc a částečnou soběstačnost. Například malý dům je reálnější postavit bez mechanizace a dodavatelské firmy. Svoje výpěstky ze zahrady, semena a drobné výrobky můžeme sdílet nebo vyměňovat. Do malého domu se vám nevejde tolik věcí a tak tělocvičnu, saunu, pec na pečení chleba, moštárnu, palírnu nebo keramickou dílnu můžete sdílet a budovat se sousedy v obci. Individualizace se znovu obrátí ve společenské bytí.

Budeme – li využívat sdílení, výměnu, lokální měny, ubude peněžní směny a tím pádem daňové povinnosti. Na druhou stranu ubude také potřeba státních služeb. Například školky a základní školy spějí už dnes k částečné nezávislosti na státní podpoře a investicích. Stát nebude v budoucnosti pečovatel, ale zástupce občanů a prostor pro řešení celonárodních záležitostí. A občané budou obracet pozornost, potřeby a svoji sílu nejprve k sobě, pak ke svojí rodině, obci nebo komunitě, kraji a pak teprve státu. 

Úspěch nebo láska?

Zahuštěno do esence je celý proces obratem od snažení ke štěstí. Od služby společenskému stroji k vytváření harmonie ve vlastním domově. Od nekonečné práce s vytvářením, údržbou a recyklací umělých struktur k životu v živé přírodě. Od úspěchu k lásce. 

Obrazy, které sdílím, jsou obrazy našeho světa možná za sto padesát nebo dvě stě let. To je věk pořádného stromu, košatého dubiska. Asi se toho ani nedožijeme. Možná ani Gréta se toho nedožije. Není kam spěchat. Ale neměli bychom s tím už pomalu - alespoň experimentálně - začít? 

Náměty na malé bydlení zde

      

Posvátné bydlení

Bezpečí. Intimita. Rodina. Vůně domova. Teplo rodinného krbu. Vánoce. Odpočinek. Rodný dům. Maminčina kuchyně. Domácí zahrádka. Vajíčka od našich slepiček.

Která stavba tohle umí?

Kde každý den sedáváme, uléháme, odpočíváme, připravujeme snídani, oblékáme děti do školy, připravujeme zeleninu, vyhlížíme z okna, pracujeme na zahrádce, milujeme se, modlíme se?

V restauraci, v nákupním centru, hotelu, škole nebo v kancelářské budově?

Kde se denně s důvěrou dotýkáme klik u dveří, vypínačů, šuplíku, skříněk zárubní, oken, závěsů a předmětů, kde se zavrtáme do pelíšku nebo si jen tak lehneme na podlahu u hořícího krbu? Kde asi strávíme nejvíce šťastných, intimních i náročných chvil, se svými blízkými?

Kde se nejlépe rodí i umírá, kde dělá dítě první krůčky, domácí úkoly, kde nejprve objevujeme svět a nacházíme svoje talenty? Kde nejlépe sníme svoje sny, kde začínají velké cesty, kde se rodí nové filozofie a nové myšlenky?

Doma odpočíváme, doma tvoříme, doma se scházíme s přáteli, doma se léčíme, v dobře vytvořeném domově můžeme strávit celý život.

Dům na bydlení je nejen domovem, ale také nejlepší kuchyní, školou, sněmovnou, místem pro práci a seberealizaci, domov je sídlem rodinné rady i svatyně.

Dobrý domov je něco co nelze definovat ani ocenit. Dům, který je domovem je nejposvátnější, nejuniverzálnější a v detailu i celku nejnáročnější stavbou, která nejvíce ovlivňuje i spoluvytváří kvalitu našeho života.

Už víte, proč mi na dobrém projektu domova tolik záleží, proč si svojí malé architektury tolik cením, a proč potřebuji na tvoření domova s jeho budoucími obyvateli tolik času?

Přírodní stavění a územní plánování

Při projektování přírodního stavění nebo lépe řečeno při tvorbě životních prostor člověka v přírodě se  musíme porovnat také s územním plánem. Územní plánování je obsahem stavebního zákona. Smyslem územního plánování je dosáhnout harmonického rozvoje lidských sídel a infrastruktury jak ve vnitřních poměrech sídla, tak ve vztahu ke krajině. Jeho smyslem je mimo jiné uchránit krajinu od devastace lidskou činností. To je velmi bohulibý záměr.

Bohužel je však myšlenka ochrany krajiny založená na oddělení člověka od přírody. Stavební zákon rýsuje mezi lidské sídlo a přírodní krajinu tlustou čáru - hranici zastavitelného území. Co je zastavitelné, to je pokryté stavbami, betonem, nebo dlažbou, co je nezastavitelné, to je nedotknutelná volná krajina, kde lidé žít nesmí. Není divu, u nás moc volné krajiny nezbývá a příkladů jejího znehodnocení je víc než dost. A tlak investorů na zastavění krajiny je tím větší, čím jsou jejich stavební záměry divočejší (za supermarket, elektrárnu nebo dálnici, je silnější lobbing než za chatu v zahrádce).

A tak mají lidé, kteří chtějí hospodařit v krajině, vytvářet rodové statky, ekovesničky nebo jen skrovné bydlení v přírodních zahradách zajímavý úkol. Jak najít plochy, které by měly přírodní charakter? Jak najít místa, kde bych mohl postavit malý dům ve velké zahradě? Parcely, které jsou k dispozici, totiž musí být vybaveny kanalizací, vodovodem, přípojkou elektřiny, příjezdovou komunikací s veřejným osvětlením, na které se vyhne hasičský vůz s popelářským. Tyto sítě jsou tak drahé, že je potřeba aby nebyly dlouhé a proto bývají parcely co nejmenší. Vezmete si hypotéku na parcelu se sítěmi, hypotéku na dům a hned vás připojí k sítím a už platíte složenky za energie. A kolem domu žádná zahrada která by vás živila a žádný les, kde by rostlo dřevo na topení...

Jednou ze základních myšlenek přírodního bydlení je soužití člověka s přírodou - život lidí v přírodním biotopu kolem lidského hnízda, kolem obytného paloučku s domkem, jezírka, jedlé zahrady a sadu. Podle mého názoru je i člověk přírodní bytostí a podléhá přírodním zákonům. A tak striktní oddělení člověka od přírodního prostředí lidským zákonem nejspíše nebude úplně v souladu se zákony přírodními. Lidé kdysi bydleli v osadách na lesních mýtinách. Přírody bylo kolem tolik a lidé žili natolik přírodním způsobem života, že nebylo potřeba vymezovat co je přírodní a co je lidské. Pokud v lokalitě nebylo přírodní prostředí ohroženo lidskými zásahy, bylo všechno v pořádku.

Ale permakulturní zahrada nebo rodový statek, jehož součástí je kus lesa, kus divočiny a který je kolem dokola chráněný biokoridorem mocného živého plotu ve formě větrolamu jsou přeci rovnovážnými přírodními biotopy! Pokud bychom dali prostor přirozené přírodě kolem malé osady, nebo v pásech mezi zahradami, kudy by mohla procházet zvěř, kdyby mohl být mezi biotopem rodiny Nováků a Brzobohatých biotop Jezevcových nebo Lišákových, pak by se člověk a jeho bydlení znovu mohli stát součástí přírody.

V obecných stavebních zvyklostech, normách a zákonu není pojem přírodního stavění a bydlení zavedený. V některých územních plánech se už objevují první vlaštovky ve formě ploch určených pro rodinné ekofarmy a podobně. Bylo by ale skvělé, kdybychom se zamysleli nad parametry a možností společensky uznané definice ploch pro život člověka v přírodě.

Velkým oříškem územního plánu pro nás bývají detailní regulativa, která určují tvar a chrakter domu. Obyčejně se vychází z historických forem (např. podlouhlý tvar domu, který původně určovaly chlévy jako součást bydlení a prudký sklon střechy kvůli šindelové nebo doškové krytině nad půdou k uskladnění sena), které ale dnes už nejsou účelné ani opakovatelné. O tom více v jiné kapitole. 

Mám ale veselou vizi: co kdyby si každý udělal dům, jak potřebuje. Ale podmínkou by bylo, že musí být skrytý mezi stromy. Pak už by stačilo předepsat jenom ty stromy... :-)

Jak malé přírodní domy ve velkých přírodních zahradách pomáhají životnímu prostředí.

Někdy mám potřebu zachránit svět a tak běhám sem a tam, abych se zúčastnil správných akcí, podpořil správné věci a zasadil správný strom na správném místě. Nejsprávnější věc, kterou udělám, bude, když zůstanu u práce, která mě živí: navrhování malých přírodních domů ve velkých přírodních zahradách.

Čím takové domky mohou pomoci zlepšit stav ekosystému na Zemi? Tak pěkně po pořádku:

1. Malý domek zanechá menší ekologickou stopu než velký dům. Spokojíme-li se s menším vnitřním prostorem, který je ve větších přírodních zahradách vynahrazen velkou přírodní zahradou, venkovními strukturami na spaní, vaření, koupání stolování atd. můžeme objem i cenu domu snížit na méně než polovinu. V zimě budeme pěkně u kamen, v létě se rozběhneme do celé zahrady. Každá utracená koruna zanechá stopu nejen ve Vaší síle, ale i v ekosystému Země.

2. Domky postavené z přírodních materiálů nezanechávají - naopak - mažou uhlíkovou stopu. Jak je to možné? K výrobě klasických stavebních materiálů je potřeba mnoho energie, kterou dnes získáváme stále především z fosilních paliv nebo jádra. Naopak přírodní materiály jako je dřevo, vlna, konopí, sláma, len apod. do sebe kysličník uhličitý vážou přirozeným přírodním růstem. Ano, k opracování je zase potřeba energie, ale masa rostla z přirozené síly, přičemž pohltila CO2 a vydechla kyslík. Čím víc domů z přírodních materiálů, tím méně CO2 v atmosféře.

3. Malý domek nezůstane nikdy prázdný. Je to k nevíře, ale vypozoroval jsem, že klasický rodinný dům, který dnes stojí 5 – 10mil.Kč zůstává v mnoha případech poloprázdný. Stačí, aby děti vyletěly z hnízda. Kdo by bydlel v jednom domě s tchánem nebo tchyní? A to nemluvím o dalších životních změnách, včetně rozvodů, které – přiznejme si to – přicházejí. Mým snem je bydlení v osobních domech. V malých domcích pro jednoho nebo pro dva, které se jako vejminky dostavují do velké zahrady během života podle potřeby. Stane – li se, že jednoduchý, jednoprostorový domek opustí jeho obyvatel, lze ho bez jakýchkoliv úprav proměnit v domek pro rodiče, mladou rodinu, lesní školku, atelier, tělocvičnu nebo dílnu. A zase se bude míň stavět, přestavovat a přistavovat.

4. Bude – li náš domek stát ve velké zahradě, je možné vytvořit na polovině zahrady les, nebo vysázet jinou formu biomasy na topení, neřku – li na stavění. Myšlenka, že bychom měli žít v pasivních domech pochází z myšlenky, že nemáme jiný energetický zdroj, než fosilní paliva, která ubývají. Pokud se blížíme k absolutnímu zateplení domu, prudce nám stoupá jeho cena a ocitáme se u ekologické stopy měřitelné utrácením peněz podle bodu 1. Spokojíme-li se však s rozumným nízkoenergetickým standardem a věnujeme pozornost obnově lesů (také na naší zahradě) a budeme na domácnost nahlížet jako na energetický celek: dům – zahrada a dřevo pochopíme jako obnovitelný zdroj (což energetický štítek neuznává) nehrozí nám žádný energetický kolaps, ani environmentální katastrofa. Na jeden metr čtvereční povrchu země dopadá v naší zeměpisné šířce průměrně 1kW sluneční energie. Hektarový pozemek je sluneční elektrárnou o výkonu 10.000kW, nejlepším slunečním kolektorem i baterií je strom. Roste sám a má mnoho užitečných vedlejších účinků :-)

5. Bydlení v přírodních zahradách vede k lokání soběstačnosti, ke spokojenosti (měně se cestuje, méně se utrácí), ke zdraví, ke zvyšování biodiverzity (přírodní zahrada s jedlým lesem, větrolamem a jezírkem je cenný přírodní biotop). Kéž bychom mohli proměňovat pole v přírodní zahrady. V naší zemi máme 5mil.hA zemědělsky obdělávané půdy a 10mil. lidí. Teoreticky by nás plocha polí měla skvěle ubytovat i uživit a ještě nám dát dřevo na topení a stavění. A ještě by mohly vznikat nové plochy divočiny a lesů – jeden hektar pro dva lidi je moc. A nemyslete si, že by byla všude vesnice. Spíš by byl všude les. A proč by lidé nemohli žít v lese.

6. Budeme – li topit dobrými kamny na dřevo umístěnými v srdci domu bez dalších rozvodů tepla, kamny, která září do prostoru domu a nevyrábějí přehřátý vzduch na rozdíl od radiátorů pod okny, (radiátory ohřívají obvodovou stěnu a vyrábějí přehřátý vzduch nasycený párou, který vytváří potíže s kondenzací ve stěnách) – spálíme méně dřeva, prodloužíme životnost domu a otužíme zdraví člověka.

Tanec se Zemí

celostní tvorba přírodního prostoru

Je otázka, jestli si lidé vybírají pozemek, nebo jestli si pozemek vybírá lidi :-) Někdy říkám, že najít pozemek je jako najít životního partnera, nějak se to musí stát, je to příběh, který se moc nedá naplánovat. Ani u partnerů nevíme, kdo za to může. Nejspíše je přitažlivost vzájemná.

Pokud porovnáme stáří a příběh pozemku, který je autentickým, neoddělitelným kouskem planety, se stářím a příběhem člověka, jež na pozemek přichází, musíme se sklonit před geologickým a historickým věkem místa a jeho geniem loci.

Každé místo, ať je dnes čímkoliv, bylo původně čistým přírodním prostorem, na který miliony a miliardy let působily vesmírné i pozemské živly, kam svítilo slunce, kde rostl les, proudila voda, foukal vítr, kde žila zvířata a v poslední velmi krátké době hospodařili lidé. Každé místo má svou tvář, svůj život, svoji paměť a domnívám se, že skrze jednotu planety se vším životem i s námi, má místo také svůj sen. A lidé, kteří přicházejí, mají šanci napomoci jeho realizaci.

K hledání vize soužití člověka s přírodou přistupujeme s nejvyšší úctou. Uvědomujeme si, že sen sní celá planeta a že místo, které si Vás přitáhlo má právě teď svoji zesílenou a velmi, velmi moudrou vizi, na kterou rezonujeme právě proto, že sem přicházíme.

Abychom dokázali snít společně se Zemí a správně spatřit řešení prostoru, ke kterému nás místo inspiruje, scházíme se na místě na dva nebo na tři dny v malé skupince lidí – architekti, projektanti, psychologové, geomanti, vlastníci a jejich blízcí a společně tančíme „Tanec se Zemí“.

Jak takový tanec vypadá? Především je to společný skupinový prožitek místa a všech jeho součástí, živlů, viditelných i neviditelných bytostí, vzpomínek, přírodních i lidských sil a záměrů a snů, které se v prostoru dotvářejí a přeskupují v okamžiku tvůrčího setkání. Jde tu o kombinaci geomantických postupů, šamanských i přirozených praktik s metodami dnešní psychologie.

Máme v rukávu řadu cvičení na zostřené vnímání prostoru, spojení se zemí, propojení v kruhu, intuitivní komunikaci, přijímání vize apod. Zároveň se tu otvírá příběh, ve kterém každý účastník nachází svoji roli a svoji hladinu vnímání. Celý proces je neuchopitelný jedním člověkem a zároveň jej neprožívají jenom lidští účastníci. Vzniká tu universální tvůrčí bytost, která nás všechny přesahuje.

Sedím teď u počítače v březnovém pošmournu v dobře vytopené místnosti a sám za sebe tento proces nemohu obsáhnout ani popsat. Těším se na Jaro, až se znovu vrátí tvůrčí síla do přírodních prostor a bude zase příjemné teplo pro naši práci v terénu. Na místě obyčejně hraji roli architekta (to se může změnit :-)  a tak se budu v tomto článku věnovat této roli.

Úkolem architekta v procesu je podporovat - řekněme - krystalizaci – postupný vznik obrazu, zachycení vize do grafického plánu. Obyčejně se s ostatními účastníky střídáme ve štafetě cvičení na různé téma (nevím, jak nejlépe jednotlivé tvůrčí kroky nazvat). Z hlediska mojí role před zahájením shromáždíme informace o historii, o záměru, o regulativech územního plánu, podzemních sítích a podobně. Pak pobízím účastníky, aby vnímali prostor z různých úhlů pohledu, například podle živlů z hlediska živlu země (tvar pozemku, zdroje materiálu apod.), živlu vody (vlhká a suchá místa, emoce, energie a pohyby v prostoru apod.), živlu vzduchu (vítr, pohledové osy, pojmenování hranic apod.). Z hlediska Ohně pak jde o všechno živé, o člověka, sluníčko a orientaci ke světovým stranám o hlavně náš SEN. Po pravdě jde o libovolně mnoho vjemů, nápadů a možností.

Kdykoliv je to vhodné, kreslíme na místě různé mapy, ať už jsou fantazijní, emoční, zobrazují nějaké části nebo hladiny celkového řešení (energie zahrady, vlivy různých sil, členění prostoru apod.). Tyto mapy zakreslujeme na průsvitný papír v jednotném měřítku a nakonec je přes sebe přeložíme a jako zázrakem nám vyvstane nový komplexní obraz řešení prostoru, zahrady, cest i umístění staveb, vodních prvků, stromů  a dalších návrhů v prostoru.

Nezmiňuji metody svých kolegyň a kolegů, které jsou ještě zajímavější. Výhodou společného Tance se Zemí je vznik jasného plánu - kolektivního, z prostoru převzatého a Zemí potvrzeného řešení, které je originální, konsenzuální a „posvěcené“. A architekta od stolu by to ani nenapadlo. Díky tomu trávíme méně času u počítače, šetříme čas a dlouhá dojednávání, přesvědčování a vysvětlování. Jde – li řešení rovnou ze Země, je to mnohem lepší, než když to ze mě :-)

Hladina "zelených sil".

Vodní živel.

Sesazení všech vrstev.

Tanec se Zemí a šamanský kruh.

Hranice území vodních, zemních a větrných
bytostí na pozemku. 

Přírodní pracovna.

V zimě to bývá drsnější.

Typové projekty přírodních dřevostaveb

S radostí vypouštíme do světa katalogové listy našich typových projektů. 

Filosofie přírodních domů naruby oslovila řadu lidí toužících po vlastním bydlení. Abychom nejlepší projekty naší tvorby finančně zpřístupnili co největšímu počtu zájemců, zaměřili jsme svou pozornost na možnost sdílet jeden projekt více lidmi, a to za menší cenu. Tak vznikly naše typovky.

Tyto projekty jsou zaměřené na bydlení se zahradou, dobrý design, vymazlenou dispozici, nízkoenergetický standard, čistou přírodní konstrukci, podrobnou dokumentaci pro provedení, dosažitelnost a naplnění požadavků složité legislativy.

Samozřejmostí ke každé typovce jsou naše služby, kterými prověřujeme vhodnost jejího umístění na konkrétní pozemek: napojíme jí na inženýrské sítě a komunikaci, vypracujeme projekt pro stavební úřad, vyřídíme všechna potřebná vyjádření a necháme stavbu na stavebním úřadě povolit. 

Typovky zpracováváme v podrobnosti prováděcí dokumentace pro provedení stavby. Díky tomu jejich výstavba není limitovaná firmou specializovanou na dřevostavby. S prováděcí dokumentací lze oslovit jakoukoliv stavební firmu nebo stavět svépomocí. Detaily v projektech poskytují vynikající podklad pro odborný dozor stavby. A nakonec, cenové nabídky na realizaci staveb podle podrobného projektu odpovídají v maximální míře následné skutečné investici do výstavby, takže poskytují reálnou cenu díla.

Naším oblíbeným materiálem je rostlé dřevo, hlína a přírodní tepelné izolace. V projektech nepoužíváme OSB ani sádrokartonové desky. Domečky máme založené na betonových pasech s podkladní betonovou deskou na terénu. Topíme hliněnými sálavými akumulačními kamny na dřevo v kombinaci s elektrickými přímotopy. V létě stíníme okna přesahy střech, v zimě pouštíme sluneční paprsky do domu a prohříváme ho. Od jara do podzimu žijeme na venkovních zastřešených terasách.

Vaše dotazy prosím směřujte na e-mail: pavlinavlkova@fastmail.com ze kterého Vám v nejbližší době pošleme odpověď.

Návrhy konstrukcí optimalizujeme ve spolupráci s Jakubem Gajdou www.prirodnibydleni.cz.

Text Petra Vlková

Vstoupit do komunity nebo nevstoupit?

Před dvěma lety jsem se rozhodl žít a pracovat v komunitě lidí žijících v několika domech uprostřed lesa ve Východních Čechách. Po roce soužití jsem společenství opustil a znovu vstoupil do nově vznikající komunity na statku v krásné krajině pod Blaníkem. I toto společenství jsem už stihl opustit. Proč to dělám? Asi sbírám zkušenosti :-) V komunitě blízké charakteru ekovesničky toužím žít z těchto důvodů:

Za prvé: Jako architekt se zabývám a živím architekturou přírodního bydlení. Nejde mi jenom o projekty přírodních domů. Přírodní bydlení z mého úhlu pohledu zahrnuje také přírodní nebo permakulturní zahradu, alespoň částečnou soběstačnost a trochu odlišný způsob života a s tím souvisí přirozená potřeba lidské pospolitosti, která směřuje ke komunitám a ekovesničkám. Ekovesnička nebo rodová osada je zkrátka velkorysejší a dokonalejší model pro realizaci života lidí v přírodě. A protože chci žít to, pro co žiji, hledám svoji ekovesničku :-)

Za druhé: Vstupuji do třetího věku. Moje děti odešly z domova a i jejich rodiče se po letech společného života vydali každý vlastní cestou. Někde hluboko v sobě mám vzpomínky na desetitisíce let života lidské pospolitosti v přírodních kmenových osadách (ekovesnice jako víno!). Když našim dávným předkům odešly děti z domova, určitě si nehráli na strážce poloprázdných rodinných domů nebo na zastydlé budovatele rodinného hnízda. Neuzavírali se do sebe. Naopak. Otevřeli se více kmeni, širší rodině. Nechci se ve svém postrodičovském věku zkrátka uzavřít ani sám ani s partnerkou do poloprázdného hnízda atomární rodiny.

Za třetí: na rozdíl od klasické představy ekovesničana s teslicí v ruce, jsem úzce zaměřený intelektuál, který zahrnuje okolí svými vizemi a projekty, sám o sobě však stavět a realizovat nejsem

Kuchyňské okénko

Miluji, když při přípravě jídla mohu hledět oknem do zahrady, mít dostatek světla a prostoru a zároveň být s lidmi, kteří se sešli na oběd nebo na večeři. Zamýšlím se teď nad řešením kuchyně z hlediska práce s prostorem, řešení průhledů okny a vůbec umístění kuchyně v domě.

Není pochyb o správnosti současného trendu učinit kuchyň srdcem domu, propojit ji s obývákem, vytvořit jeden jediný obytný prostor včetně místa pro vaření. Je to velký rozdíl oproti staršímu přístupu, kdy kuchyně byly spíše skryté, aby nekazily nedotknutelnost a sterilitu parádního pokoje. Takový přístup se promítl do řešení rodinných domů a panelákových dispozic až do 80.let minulého století, a tak mnoho z nás ještě s takovou kuchyní bydlí :-) My jsme se v 80.letech na architektuře učili, že kuchyně musí být orientovaná na sever, aby se místnost při vaření nepřehřívala. Není to špatný nápad, ale prioritou je dnes určitě kuchyně, ve které se člověk nachází v největší pohodě a radosti z přípravy jídla.

Architektura je umění a umění nemá žádná pravidla a nic není nikdy definitivní. I soužití kuchyně s hlavním obytným prostorem může mít různé formy. Přeci jenom by tu nějaká forma oddělení měla být...

Kuchyň může být s obývacím pokojem sdílet jeden prostor. Je však lépe, pokud je přeci jenom rozdělený, nikoliv však příčkou, ale nejlépe nějakým objektem, který oběma částem interieru