V souvislosti s diskusemi kolem Grety Thunberg se zamýšlím nad obavami lidí z uskrovnění nebo utahování opasků, které přijdou často v souvislosti s otázkou snížení spotřeby na přetřes. Jsem architekt přírodních staveb, zabývám se životním prostorem člověka v přírodním prostředí. Vidím věci ze svého úhlu pohledu. Protože často přemítám o budoucnosti, mám obrazy, jak by to mohlo vypadat, pokud se nám povede s výzvami zachování života na Zemi šťastně vyrovnat. A naprosto rozumím, že se lidem myšlenka na „zhoršení životních podmínek“ nelíbí. K ničemu takovému dojít nemá. Naopak. Životní podmínky se pronikavě zlepší. Útlum energetické a technické expanze je pohyb od špatného k dobrému, od nečistého k čistému, od stresu ke klidu, od starostí a nekonečné práce k víře, přirozené aktivitě a sklízení toho, co roste samo. Záměrně nepracuji s vědeckými termíny a hypotézami, nepočítám čísla ani nepíšu o emisích, protože výsledky bádání se rozcházejí. Pracuji s vlastními obrazy, pocity a zkušenostmi.
Dům a bydlení.
Navrhuji lidem malé domy. Malé domy jsou levnější, dosažitelnější a lépen se přizpůsobují změnám. Když odejdou děti z pětipokojového rodinného domu rodičů (jehož pořizovací cena je dnes kolem šesti milionů korun), dům zůstane poloprázdný. Pokud se ještě umíte o sebe postarat, děti s Vámi nejspíše nebudou chtít žít pod jednou střechou. V rodinném domě bydlí jeden hospodář a jedna hospodářka :-) Naopak myšlenka menšího domu v kombinaci s vejminkem, dostavěným v době potřeby, kvalitním obytným zahradním domkem nebo flexibilním atelierem se jeví daleko živější. Na stará kolena dům můžete předat dětem a bydlet v zahradě. Anebo pokud se děti přeci jenom odstěhují, můžete mít v druhém domečku lesní školku, tělocvičnu nebo čajovnu, aniž byste tím narušovali soukromí obytného domu...
Sklonit se do dveří s nízkým nadpražím je stejně zajímavé jako procházet zvýšenými dveřmi. Jenomže je to udržitelnější, dosažitelnější, levnější, útulnější a romantičtější. Zkrátka vyměníme-li palácové myšlení za myšlení pelíškové (viz například projekt Pelíšky Brno
https://www.pelisky.org/) co tím ztratíme? Dluhy? Nedosažitelnost? Vydané peníze za práci a materiál? Zastavěný prostor zahrady? Závist sousedů?
Potřebujeme další dálnice?
Zkoušeli jste žít nebo odpočívat v otevřené krajině do deseti kilometrů kolem dálnice? Naše oholená krajina už další dálnice nejspíš nepotřebuje. Baví vás více jezdit po dálnici a zastavit se na občerstvení ve fastfoodu nebo je příjemnější jet alejí malebnou krajinou a zastavit se v nějaké příjemné restauraci na malém městě nebo v lese? Ok, máme dálnice do velkých měst, můžeme tam být rychle (občas to tak skutečně funguje, občas nikoliv :-) Je opravdu nezbytně nutné cestování ještě zrychlovat? Vyplatí se to za ty stovky miliard? Kdo to vlastně potřebuje? Já raději méně cestuji, pracuji ve svém kraji a pokud pojedu na druhý konec naší malé země, raději se na noc někde zastavím, navštívím přátele... Není to náhodou o celé tom, že majitel rychlého auta z velkého města chce být v kterékoliv části naší země a zpět mezi osmou ranní a podvečerním čajem? Stojí to za vytváření hlučných oplocených barier a požírání krajiny asfaltem? A pokud jde o cestovatelskou touhu, kolikrát do roka k tomu potřebujete dálnici? Krásný výlet se dá udělat pěšky nebo na kole a není k tomu potřeba být půl dne v plechovce nasycené výfukovými plyny ze silnice (neříkejte, že tomu tak není :-) Vždyť my nakonec cestujeme za zdravou přírodou po dálnici do pohraničí nebo do ciziny!
Co kdybychom se raději starali o svoji krajinu? Lidé, kteří žijí na krásných přírodních místech milují svůj domov a zařizují si svůj život tak, aby méně cestovali :-)
Bojíme se drahých nebo méně kvalitní potravin?
No ano, čím více budou fosilní paliva ubývat, tím budou dražší potraviny. Zemědělství je dnes průmysl. Cena chleba je cenou paliva, energií, pesticidů, hnojiv, strojů, prostorů, komunikací a lidské práce, potřebné k obdělání pole, zpracování úrody, uskladnění, výrobu a distribuci ve složitém společenském mechanismu. Přitom to, co je na chlebu jedlé, vyrostlo samo. Z přirozenosti, z volné energie, ze sily Země. A mě svrbí ruce, mám chuť zadělat na vlastní chleba.
Můj obraz změny je obrazem vlastního domova s krásnou relaxační a jedlou zahradou. Obraz harmonického přírodního biotopu člověka, který se stará o svoji zahradu a zahrada se stará o člověka. Ano, je to trochu větší zahrada, než jaké jsou dnes stavební parcely v satelitní zástavbě. Možná není pěstování ovoce a zeleniny pro každého, ale jistě je hodně lidí, kteří po tom touží a ačkoliv jsou občany této země, žádný kousek země jim nepatří. A je snad potřeba měřit hodnotu nebo pracnost pěstování domácí zeleniny, když je to lidská přirozenost a radost? A kde by se tu mohla vyskytnout horší kvalita? Když budete mít vlastní obživu na vlastní zahrádce, možná nebudete potřebovat cestování do přírody na víkendy...
A kde takové zahrady vzít? Jednou z příčin klimatické změny je právě průmyslové zemědělství: nepřirozené chemicky obhospodařované monokulturní plochy zůstávají často holé a mrtvé, půda se přehřívá, vysychá, degraduje a má vliv na pohyb vzduchu nad krajinou i kontinentem. Nedostane se k nám tak voda vypařená z oceánů... U nás je přibližně deset milionů lidi a pět milionů hektarů polí. Dva lidi na hektar. Že bychom se měli bát o živobytí nebo o prostor? Ať se prosím část polí promění v jedlé lesní zahrady s bydlením. Ať se člověk pomalu zase navrací do přírody. Ať vzniká kultivovaná a krajina s novými lesy, větrolamy a zahradami, průchozí pro člověka i pro zvěř. Pojďme to alespoň zkusit :-)
Komunita nebo peníze?
Méně cestování, bydlení v přírodě, bytí na zahradě, to je vlastně soustředění sama sebe na „svoje“ místo. Budeme li více ve svém prostoru, bude nám více záležet na dobrých vztazích se sousedy. A dobré vztahy se sousedy mohou přerůst ve sdílení, vzájemnou pomoc a částečnou soběstačnost. Například malý dům je reálnější postavit bez mechanizace a dodavatelské firmy. Svoje výpěstky ze zahrady, semena a drobné výrobky můžeme sdílet nebo vyměňovat. Do malého domu se vám nevejde tolik věcí a tak tělocvičnu, saunu, pec na pečení chleba, moštárnu, palírnu nebo keramickou dílnu můžete sdílet a budovat se sousedy v obci. Individualizace se znovu obrátí ve společenské bytí.
Budeme – li využívat sdílení, výměnu, lokální měny, ubude peněžní směny a tím pádem daňové povinnosti. Na druhou stranu ubude také potřeba státních služeb. Například školky a základní školy spějí už dnes k částečné nezávislosti na státní podpoře a investicích. Stát nebude v budoucnosti pečovatel, ale zástupce občanů a prostor pro řešení celonárodních záležitostí. A občané budou obracet pozornost, potřeby a svoji sílu nejprve k sobě, pak ke svojí rodině, obci nebo komunitě, kraji a pak teprve státu.
Úspěch nebo láska?
Zahuštěno do esence je celý proces obratem od snažení ke štěstí. Od služby společenskému stroji k vytváření harmonie ve vlastním domově. Od nekonečné práce s vytvářením, údržbou a recyklací umělých struktur k životu v živé přírodě. Od úspěchu k lásce.
Obrazy, které sdílím, jsou obrazy našeho světa možná za sto padesát nebo dvě stě let. To je věk pořádného stromu, košatého dubiska. Asi se toho ani nedožijeme. Možná ani Gréta se toho nedožije. Není kam spěchat. Ale neměli bychom s tím už pomalu - alespoň experimentálně - začít?
