Čtyři Živly

Klikni na obrázek.

Opravdu nevím, co si o mě bude kdo myslet, ale je to zase tady - vrátila se ke mně myšlenka čtyř živlů jako podstaty existence, jednoho ze základních principů Vesmíru. Měl jsem v životě takové ezoterické období, věnoval jsem se duchovnímu léčení. Je to deset let, už jsem to opustil, ale do dneška při navrhování přírodního bydlení používám principy čtyř živlů. Každá zahrada je přeci kus Země, která potřebuje Vodu a Vzduch, aby na ní vznikl Život. A Život je pro mě živel Ohně. Nejsem vědec a nechtěl bych z toho vytvořit nějaký zamotanec… I když věda někdy… Dost řečí, pojďme si o tom povědět. Připravil jsem si na to tabulku.

Podívejme se hned na sloupeček 1. živly. Miluju skočit do rybníka a pak vyběhnout z vody na pláž, trochu se zavrtat do rozpáleného písku, zhluboka dýchat, vnímat rozpálenou Zemi pod sebou, krůpěje Vody na svém těle, čerstvý Vzduch a Oheň Slunce, jak proudí do mého těla. Země, Voda, Vzduch a Oheň. Zároveň jsou to vlastně čtyři skupenství hmoty podle školní fyziky – skupenství pevné, kapalné, plynné a plazma. Druhý sloupeček jde víc do hloubky a dívá se na živly jako… no a tady už moje fyzika nestačí. Je to už kvantová fyzika a na to nemám v hlavě výbavu. Odteď už mě prosím vnímejte jako umělce, který nemusí znát podstatu toho, co vidí… 

Vedle živlu Země stavím Hmotu. Vedle živlu Vody Energii, vedle živlu Vzduchu Informaci a k Ohni přiřazuji Život, jak už jsem řekl. Ona ta einsteinovská Energie už nezapadá do mechanistického pojetí fyziky, není to jenom síla svalů, je to něco víc, nějaká jiná forma Existence, která se může proměnit na Hmotu a Zase zpátky podle toho vzorečku E=Mc2 co se nosí napsaný na tričku. No a dneska vědci vědí, že k úspěšnému pokusu v oblasti kvantové fyziky potřebujeme kromě hmoty a energie ještě pozorovatele a záměr - jinak v nekonečném poli možností žádný pozorovatelný jev nenastane. No a ten záměr, to je myšlenka, projekt, zkrátka informace, kterou tvoří kdo? Pozorovatel. Zdroj. Živá Bytost. Živel Ohně. 

A tak to chodí pořád dokola, potřebujeme nějakého Stvořitele (Oheň), který má Nápad, Ideu (Informaci) a taky Energii něco zhmotnit. Živý chlap přijde do hospody, tam mu někdo řekne nějaké nehezké Slovo, Informaci, která ho namíchne nebo přímo naštve, což je Energie která směřuje k realizaci úderu do čelisti Zdroje. Anebo tedy slušnější příklad třeba z mojí praxe: když chceme něco postavit, potřebujeme Živé Lidi, co mají Vizi, Nápady a Projekt, na který pak nasbírají Sílu, našetří Peníze a pak ho zhmotní… 

A tu už máme praxi: ve třetím sloupečku je jako příklad taková ta léčitelská zkušenost s různými formami těla. Pro živel Země tu máme tělo z masa a kostí. Analogicky k živlu Vody je tu tělo energetické s akupunkturními body, čakrami a meridiány. Živel vzduchu mi připomíná tělo mentální - naše myšlenky, vzpomínky a vzorečky, které utváří naši psychologii a následně celý náš život. Nakonec je tu oheň těla Božského... Je to hodně osobní, ale já tak vidím Duši. 

Pro pobavení je tu třetí sloupeček z mojí praxe: v rytmu Země a Hmoty pracují stavitelé, kteří stavbu zhmotňují, ale také stavební inženýři, kteří se zabývají projektem konstrukcí - kreslí zdi, základy, zkrátka to, co je nosné, co musí odolat všem živlům. V rytmu Vody a Energie pracují instalatéři, elektrikáři, ale také třeba statici, kteří znají tajemství neviditelných sil, proudících konstrukcí domu. Dále jsou tu energetici se svými energetickými štítky budov. Se vzduchem zacházím já jako architekt. Jojo, to já řeším vzduch, to neviditelné fluidum mezi stěnami, prostor, prázdnotu, kterou pro svoje tělo vlastně potřebujeme, když stavíme dům. No a Oheň? Oheň je přeci Život. A na ten tu máme zahradníky pro rostliny, chovatele pro zvířata a konečně psychology a sociology, kteří se zabývají realizací vztahů lidí v daném prostoru (tuto starost v pravdě v našich podmínkách na sebe bere zase architekt). 

Já vím, už je to moc dlouhé, ale Živly jsou živly, nedají se zastavit. Máme tu ještě čtvrtý sloupeček. Nazval jsem ho ctnosti podle slavného textu sv.Pavla o Božských ctnostech: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon…“. Dostatek, Radost, Pravda a Láska. Tato čtyři slova popisují jednu jedinou přirozenost Existence. Prosté proudění Bytí. Ať už se, prosím, nehádají pravdoláskaři s lidmi kteří milují hojnost a životní radosti. Nemůže být Radosti bez Lásky a těžko kázat hladovým. 

Ale pozor, všeho moc škodí. Víme, že když má někdo víc, než potřebuje, není to udržitelné. Nikdo z nás nevlastní pravdu a byl by špatný učitel Lásky, kdo by neznal bolest. Mám takový nápad jak zlepšit svět aby všichni měli Dostatek, Radost, Pravdu i Lásku. Je to politický manifest!

Všichni máme Listinou lidských práv zaručené právo na Život. Jaký je první reflex novorozence? Nádech. Všichni máme přístup ke vzduchu. Bohužel ne vždycky je čistý. Ale zatím je zadarmo. Horší je to s vodou. Už vlastně nemáme přístup k čisté vodě bez poplatků. A leckde je mnohem hůř. A Země? Jak je možné, že většina lidí na Zemi nemá pozemek? A komu vlastně patří Země? 

Mám návrh: co kdybychom namísto všech sociálních programů a dávek nebo třeba experimentu nepodmíněného příjmu, darovali každému občanovi naší země kousek naší Země? Ať se ukáže, kdo umí vpravdě a s Radostí vytvářet Hojnost! 

A co na tom mém obrázku dělá pyramida a klikyháky? Tady jsem zase na tenkém ledě vědění, ale líbí se mi to, tak proč bych se za to styděl. Vrchol pyramidy ukazuje, co říkají astronomové: Viditelná hmota tvoří cca20% hmotnosti Vesmíru. Je tu hypotéza, že zbytek tvoří „temná hmota“. No a já mám hypotézu, že Energie, Ideí a Lásky je ve Vesmíru více než hmoty. A Láska přeci taky něco váží. No a ty klikyháky, to jsou vibrace ve smyslu HiVi. Proto raději říkám rytmus. Ale možná ty vibrace jsou přeci jen přiléhavé. Slovem Lásku neuchopíš. Láska má totiž vyšší vibraci než slovo.

Dědečkova zahrada

Kovářova kobyla dlouho chodila bosa. Tak jo. Už je čas… Čas na architektovo vlastní stavění a psaní o něm. Vlastně, ještě se nestaví, připravuje se to… 

Ale už se píše :-)

Co je a kde je dědečkova zahrada, můj příští domov?

Můj dědeček s mojí babičkou z maminčiny strany žili na Šumavě, ve vesničce Nemilkov, která je dnes součástí malebných Velhartic s krásným gotickým hradem nedaleko Sušice. Vesnička leží na úpatí Šumavských hor. Hned za říčkou Ostružnou, která tudy protéká se zvedá stráň do masivu šumavského hřebene, nebo spíš náhorní planiny, pod jezery Laka a Prášilským, kde pramení říčka Křemelná, meandruje tu a opouští kotlinu jako dospělá řeka. Nejkrásnější místa na světě!

Ach. Nechal jsem se unést krásami kraje. Jak by ne… Zpátky na zahradu. Jaká byla otázka: „Co je dědečkova zahrada?“:

V Nemilkově stojí zámek. Nebo spíš zámeček. Má dlouhou historii, v jeho stavebním jádru je středověká tvrz, má takový pevný gotický fundament. A protože se v chudém kraji nebouralo, co se dalo recyklovat jsou zde na gotiku pitoreskně nalepené renezanční i barokní stavební díla a taky nějaký ten vesnický klasicismus. Moc milá stavba. Kolem zámku je hospodářský dvůr tvořený hospodářskými i správními stavbami a k němu přiléhá zámecká zahrada, kdysi obehnaná kamennou zdí. V jejím prostoru byl kromě okrasné a zelinářské zahrady také anglický park - arboretum horských dřevin, protože majitelé zámku Schreinerové se mimo jiné zabývali lesnictvím v Šumavských horách. Panebože, jaká krása…   

Pak přišla druhá světová válka, vyhnání Němců… Zahradu koupil po válce můj dědeček a založil tu prosperující zahradnictví. Narodily se mu tři dcery – Květuška, Růženka a Jiřinka. Nejmladší Jiřinka je moje maminka. Jenomže tu byla násilná kolektivizace a dědečkovi po pár letech zahradu vzali. Museli se s babičkou odstěhovat. Nešťastný dědeček zemřel tragickou smrtí v nedalekém Nýrsku. Babička musela zahradu splácet ještě dlouhá desetiletí ačkoliv na ní hospodařilo jednotné zemědělské drzžstvo.

JZD tu ale nehospodařilo úspěšně. Zahradnictví nebylo doménou socialistického družstevního zemědělství. Tak na zahradě vzniklo fotbalové hřiště a zahrádka našich sousedů. Arboretum přerostlo a zplanělo. Z původních dřevin je tu už jen několik stromů, všechny nemocné. Fotbal se tu posledních 15 let nehraje, hřiště se seká na seno. Ale koná se tu každý rok vesnická slavnost s jarmarkem a muzikou a hasičské soutěže (v hornatém okolí není moc rovných ploch :-) Takže je to takový komunitní prostor. Však podle územního plánu je tu plocha pro sportoviště, zeleninové zahrádky a veřejná zeleň. Je to komunitní prostor… Proč ne? To je supr zadání, sám to celé neobdělám…

Ale zahrada má pořád původní genius loci. Tohle místo miluji.

Plánuji tu na dvou hektarech veliké zahrady pidi bydlení a životní prostor v historické a zároveň přírodní a permakulturní zahradě. Začínám s domečkem o vnějších rozměrech 4,98 x 3,2m (no jistě, uvnitř to dává zlatý řez :-) Chci, aby tu zůstal obecní plácek s tradičním využitím a komunitní zahrada. Chci aby tu byl letní kemp pro moje blízké. Zámek má nyní osvícené majitele s krásným projektem rozvoje. Zahrada patří k zámku a já chci zpřístupnit park pro jeho návštěvníky, vytvořit naučnou stezku a dělat jednou denně naučné prohlídky udržitelného bydlení v přírodě.

Kromě 2hA krásného pozemku je tu další spousta darů i výzev. Kovářova kobyla dostane veškerou péči. Dlouho se na to čekalo, ale vím proč - kdybych stavěl před deseti nebo dvaceti lety, kobyle bych nerozuměl, možná bych ji i ublížil...

Je to příběh na celý život. Nový příběh a nový život. A o tom bude moje vyprávění :-)

Ž I V O T N Í P R O S T O R P R O B U D O U C N O S T

 

Životním prostorem člověka v primitivní (rozuměj prvotní, prosté, počáteční) společnosti nebylo město. Nebyl to ani hrad nebo zámek. Nebyla to dokonce ani vesnice v dnešním slova smyslu.

Nebyly tu ploty, ulice, předměstí, humna ani zahrady.

Nebyly tu žádné hranice, které by se daly zanést do mapy, žádné zóny pro bydlení, rekreaci, průmysl a zemědělství. Nebyla tu tlustá čára mezi zastavitelnou a nezastavitelnou plochou.

Člověk nebyl nebezpečný přírodě a příroda nebyla nebezpečná člověku.

Byli jsme součástí přírodního biotopu, stejně jako ostatní zvířata, rostliny, hmyz, podhoubí a vůbec všechny živly.

Byla to přirozená přírodní symbióza. Život v čisté přírodní formě.

Umíme to ještě dneska? 

Většinou ne. Civilizace člověka od přírody odděluje. Je tu hustá legislativa - od hygienických norem po stavební zákon, je tu tlustá čára hranice zastavitelnosti, oddělující lidské dílo od zbytku přírody, který je třeba před člověkem chránit. Kdo by se tomu divil?

Jsou tu však lidé, kteří se životu v přírodě zase učí. Čerpají ze zkušeností předků, přírodních kmenů, z praxe permakultury, rodových statků, přírodních zahrad, přírodního stavitelství…

A nemají to jednoduché. Zákony jsou nastavené proti nim. Nemůžete jen tak bydlet v přírodě, sázet lesy, pít vodu z potoka a nevytvářet odpadní vody. To nejde.

Ale odkud pochází život? Uvedou Zemi zase do rovnováhy spíše právníci z velkých měst nebo zahradníci z okraje společnosti?

Je tu nějaký právník – zahradník, který by s námi na tom dělal?

Je čas na přírodní zákony :-)

Domek u řeky Berounky

Perspektiva od jihu.
Klikni na obrázek pro zvětšení.

Tenhle projekt mám moc rád. Je na malé zahrádce u řeky Berounky. Kvůli tomu, že tu mohou být záplavy až do výšky 2m nad terénem, jsme se rozhodli zateplenou část domu přesunout do patra a pod domem udělat otevřené letní bydlení. Domek je lehký, dřevěný, minimalistický. Je to chata od řeky. Zároveň je v něm cosi vznešeného, lehkého. K řece tak nějak patří.

V otevřeném přízemí najdeme všechno, co je potřeba
k letnímu bydlení.

V patře je velká obytná místnost s ostrovní kuchyní,
velkými okny se otevírá k řece.

Dům na nohách má odlehčený charakter.

Zastavěná plocha: 93m2

Topení: těžká akumulační kamna na dřevo v patře, v jejich základu v přízemí je pec a potřebné vybavení letní kuchyně.

Rozpočet: 3.5 mil na klíč

Stavba hnízda z konopného betonu v Pošumaví

Pro zvětšení klikni na obrázek

Nedaleko Nepomuka staví Ota Luňák podle naší studie a projektu Hanky Kudové elegantní, útulný kompaktní domek ze dřeva a konopného betonu. Domek stojí na rozhraní dvou úrovní zahrady. Spodní patro nazýváme přízemím a horní patro nadzemím. Každé podlaží má východ na terén, ale každé jako by bylo v jiném světě - z přízemí se vstupuje do stinné zahrady u potoka a z nadzemí hledíme na prostornou louku u lesa. Přízemí je více mužské,  nadzemí ženské a rodinné.

Domek je ještě rozestavěný ale už teď lze vychutnat přírodní krásu konopného betonu v kombinaci s dřevěnými pilíři s stropy. Ota staví svůj domek svépomocně s kamarádem, hodně pozornosti bylo věnováno spodní stavbě, jejíž součástí je také sklep v komponovaný do kamenného soklu. Dům stojí na betonových pasech bez základové desky s izolací z pěnoskla. Půdorys domu je vepsaný mezi dvě půlkružnice, střecha je eliptická. Uprostřed půdorysu v přízemí jsou velká akumulační kamna na dřevo s hypokaustem do patra. Obě podlaží jsou chráněna a obestavěna přesahem střechy a pavlačí kolem dokola.

Litý konopný beton do posuvného bednění z ohýbané překližky vytváří rustikální na dotek příjemnou strukturu s viditelnými vrstavami, podobnou stěnám z dusané hlíny nebo třeba pískovcovým sedimentům. Doufám, že se mi Otu podaří přemluvit, aby povrch konopného betonu už - alespoń zvenčí - neomítal :-)

Celková plocha pozemku: 1,16hA.

Úředně zastavěná plocha domu (s přesahy střech podepřenými sloupy): 140m2.

Zastavěná plocha zateplené části domu: 65m2

Kubatura obestavěného prostoru je: 480m3

Pohled od potoka

Krása dřevěného stropu

Přírodní kresba v konopném betonu.
S trochou retuše krásná fa

Půdorys přízemí

Půdorys patra

Pokoj za milión

Ceny stavění v naší zemi nikdy nebyly tak vysoké, jako jsou nyní. Hlavním důvodem je stoupající cena lidské práce, především práce šikovných řemeslníků, kterých je málo a kterých je v přírodním stavění nevyhnutelně potřeba. Mezi námi - já jim to přeji. Na druhou stranu, kdysi jme byli skoro všichni šikovní :-)

Vypozoroval jsem velmi jednoduché a rychlé pravidlo pro stanovení ceny domu:

Pokoj za milión.

Pozor, toto pravidlo platí pro stavební dodávky na klíč. Pokud stavíte svépomocně a navíc máte třeba vlastní les a pilu, je cena stavby ve Vašich rukách. Orientačně si můžete uváděné miliony třeba vydělit dvěma (ale to už musíte být skutečně zdatní svépomocní stavebníci).

Ano, vychází to tak. Pokud chcete klasický rodinný dům s obývákem, kuchyní, ložnicí a dvěma dětskými pokoji, vyjde Vás na pět milionů korun. Pokud přidáte pracovnu a masérnu nebo malé domácí wellness, je to sedm milionů a pokud si přejete dům podsklepený, počítejte devět nebo deset milionů korun. Schodiště, koupelna a technická místnost jsou v ceně velkého domu - pokud přidáváme pokoje - komunikační a servisní prostory přímo úměrně narůstají.

Mým snem je stavět menší domy, než jsou domy rodinné. V rodinném domě je chvíli živo, ale pak děti odejdou z domova a dům je poloprázdný. Pokud vytvoříme menší dům s obývákem a kuchyní a dvěma dalšími malými místnostmi máme čtyři pokoje. Dům nás vyjde na čtyři miliony. Pokud integrujeme kuchyni do obytného prostoru, vypustíme chodby, uděláme strmé schodiště, které nezabere mnoho prostoru, nahoře dvě ložničky, dostaneme se na tři miliony. Může takto žít rodina? Ano, může. Svět se neustále mění a to i po dokončení domu. Děti si budou možná dříve hledat svoji cestu do světa nebo si tatínek časem vytvoří atelier v zahradě.

Co kdyby byl dům ještě menší - pěkný obytný prostor s kamny a kuchyní a jedna oddělená místnost, která může sloužit podle potřeby ve změnách času jako pracovna, ložnice nebo dětský pokoj? A jsme na dvou milionech. Na léto ovšem doporučuji terasy, letní kuchyni a letní spaní. A pokud takový dům obývá rozrůstající se rodina, lze si plánovat dostavbu vejminku. Třeba jednoprostorového. Za milion.

Snažím se vysvětlit, že vůbec nemusíme bydlet v rodinných domech za sedm až deset milionů korun. Já vím, rodinný dům máme zarytý až někde hluboko v genech. Ale není to moc efektivní a flexibilní stavba. Navíc je dnes pro naprostou většinu lidí nedosažitelná. Proč raději nestavět menší domečky, které jsou dosažitelné a daleko spíše nikdy nebudou prázdné?

Další obrázky najdete na: domyzprirody.cz 

domek za milión

Malý vnitřek a velká terasa a zahrada

Rodinné hnízdo z malých domů

Jaké uskrovnění? Naopak: luxus bydlení v čisté přírodě, relax a zdravý život!

V souvislosti s diskusemi kolem Grety Thunberg se zamýšlím nad obavami lidí z uskrovnění nebo utahování opasků, které přijdou často v souvislosti s otázkou snížení spotřeby na přetřes. Jsem architekt přírodních staveb, zabývám se životním prostorem člověka v přírodním prostředí. Vidím věci ze svého úhlu pohledu. Protože často přemítám o budoucnosti, mám obrazy, jak by to mohlo vypadat, pokud se nám povede s výzvami zachování života na Zemi šťastně vyrovnat. A naprosto rozumím, že se lidem myšlenka na „zhoršení životních podmínek“ nelíbí. K ničemu takovému dojít nemá. Naopak. Životní podmínky se pronikavě zlepší. Útlum energetické a technické expanze je pohyb od špatného k dobrému, od nečistého k čistému, od stresu ke klidu, od starostí a nekonečné práce k víře, přirozené aktivitě a sklízení toho, co roste samo. Záměrně nepracuji s vědeckými termíny a hypotézami, nepočítám čísla ani nepíšu o emisích, protože výsledky bádání se rozcházejí. Pracuji s vlastními obrazy, pocity a zkušenostmi.

Dům a bydlení.

Navrhuji lidem malé domy. Malé domy jsou levnější, dosažitelnější a lépen se přizpůsobují změnám. Když odejdou děti z pětipokojového rodinného domu rodičů (jehož pořizovací cena je dnes kolem šesti milionů korun), dům zůstane poloprázdný. Pokud se ještě umíte o sebe postarat, děti s Vámi nejspíše nebudou chtít žít pod jednou střechou. V rodinném domě bydlí jeden hospodář a jedna hospodářka :-) Naopak myšlenka menšího domu v kombinaci s vejminkem, dostavěným v době potřeby, kvalitním obytným zahradním domkem nebo flexibilním atelierem se jeví daleko živější. Na stará kolena dům můžete předat dětem a bydlet v zahradě. Anebo pokud se děti přeci jenom odstěhují, můžete mít v druhém domečku lesní školku, tělocvičnu nebo čajovnu, aniž byste tím narušovali soukromí obytného domu... 

Sklonit se do dveří s nízkým nadpražím je stejně zajímavé jako procházet zvýšenými dveřmi. Jenomže je to udržitelnější, dosažitelnější, levnější, útulnější a romantičtější. Zkrátka vyměníme-li palácové myšlení za myšlení pelíškové (viz například projekt Pelíšky Brno https://www.pelisky.org/) co tím ztratíme? Dluhy? Nedosažitelnost? Vydané peníze za práci a materiál? Zastavěný prostor zahrady? Závist sousedů? 

Potřebujeme další dálnice?

Zkoušeli jste žít nebo odpočívat v otevřené krajině do deseti kilometrů kolem dálnice? Naše oholená krajina už další dálnice nejspíš nepotřebuje. Baví vás více jezdit po dálnici a zastavit se na občerstvení ve fastfoodu nebo je příjemnější jet alejí malebnou krajinou a zastavit se v nějaké příjemné restauraci na malém městě nebo v lese? Ok, máme dálnice do velkých měst, můžeme tam být rychle (občas to tak skutečně funguje, občas nikoliv :-) Je opravdu nezbytně nutné cestování ještě zrychlovat? Vyplatí se to za ty stovky miliard? Kdo to vlastně potřebuje? Já raději méně cestuji, pracuji ve svém kraji a pokud pojedu na druhý konec naší malé země, raději se na noc někde zastavím, navštívím přátele... Není to náhodou o celé tom, že majitel rychlého auta z velkého města chce být v kterékoliv části naší země a zpět mezi osmou ranní a podvečerním čajem? Stojí to za vytváření hlučných oplocených barier a požírání krajiny asfaltem? A pokud jde o cestovatelskou touhu, kolikrát do roka k tomu potřebujete dálnici? Krásný výlet se dá udělat pěšky nebo na kole a není k tomu potřeba být půl dne v plechovce nasycené výfukovými plyny ze silnice (neříkejte, že tomu tak není :-) Vždyť my nakonec cestujeme za zdravou přírodou po dálnici do pohraničí nebo do ciziny! 

Co kdybychom se raději starali o svoji krajinu? Lidé, kteří žijí na krásných přírodních místech milují svůj domov a zařizují si svůj život tak, aby méně cestovali :-)

Bojíme se drahých nebo méně kvalitní potravin?

No ano, čím více budou fosilní paliva ubývat, tím budou dražší potraviny. Zemědělství je dnes průmysl. Cena chleba je cenou paliva, energií, pesticidů, hnojiv, strojů, prostorů, komunikací a lidské práce, potřebné k obdělání pole, zpracování úrody, uskladnění, výrobu a distribuci ve složitém společenském mechanismu. Přitom to, co je na chlebu jedlé, vyrostlo samo. Z přirozenosti, z volné energie, ze sily Země. A mě svrbí ruce, mám chuť zadělat na vlastní chleba. 

Můj obraz změny je obrazem vlastního domova s krásnou relaxační a jedlou zahradou. Obraz harmonického přírodního biotopu člověka, který se stará o svoji zahradu a zahrada se stará o člověka. Ano, je to trochu větší zahrada, než jaké jsou dnes stavební parcely v satelitní zástavbě. Možná není pěstování ovoce a zeleniny pro každého, ale jistě je hodně lidí, kteří po tom touží a ačkoliv jsou občany této země, žádný kousek země jim nepatří. A je snad potřeba měřit hodnotu nebo pracnost pěstování domácí zeleniny, když je to lidská přirozenost a radost? A kde by se tu mohla vyskytnout horší kvalita? Když budete mít vlastní obživu na vlastní zahrádce, možná nebudete potřebovat cestování do přírody na víkendy... 

A kde takové zahrady vzít? Jednou z příčin klimatické změny je právě průmyslové zemědělství: nepřirozené chemicky obhospodařované monokulturní plochy zůstávají často holé a mrtvé, půda se přehřívá, vysychá, degraduje a má vliv na pohyb vzduchu nad krajinou i kontinentem. Nedostane se k nám tak voda vypařená z oceánů... U nás je přibližně deset milionů lidi a pět milionů hektarů polí. Dva lidi na hektar. Že bychom se měli bát o živobytí nebo o prostor? Ať se prosím část polí promění v jedlé lesní zahrady s bydlením. Ať se člověk pomalu zase navrací do přírody. Ať vzniká kultivovaná a krajina s novými lesy, větrolamy a zahradami, průchozí pro člověka i pro zvěř. Pojďme to alespoň zkusit :-)

Komunita nebo peníze?

Méně cestování, bydlení v přírodě, bytí na zahradě, to je vlastně soustředění sama sebe na „svoje“ místo. Budeme li více ve svém prostoru, bude nám více záležet na dobrých vztazích se sousedy. A dobré vztahy se sousedy mohou přerůst ve sdílení, vzájemnou pomoc a částečnou soběstačnost. Například malý dům je reálnější postavit bez mechanizace a dodavatelské firmy. Svoje výpěstky ze zahrady, semena a drobné výrobky můžeme sdílet nebo vyměňovat. Do malého domu se vám nevejde tolik věcí a tak tělocvičnu, saunu, pec na pečení chleba, moštárnu, palírnu nebo keramickou dílnu můžete sdílet a budovat se sousedy v obci. Individualizace se znovu obrátí ve společenské bytí.

Budeme – li využívat sdílení, výměnu, lokální měny, ubude peněžní směny a tím pádem daňové povinnosti. Na druhou stranu ubude také potřeba státních služeb. Například školky a základní školy spějí už dnes k částečné nezávislosti na státní podpoře a investicích. Stát nebude v budoucnosti pečovatel, ale zástupce občanů a prostor pro řešení celonárodních záležitostí. A občané budou obracet pozornost, potřeby a svoji sílu nejprve k sobě, pak ke svojí rodině, obci nebo komunitě, kraji a pak teprve státu. 

Úspěch nebo láska?

Zahuštěno do esence je celý proces obratem od snažení ke štěstí. Od služby společenskému stroji k vytváření harmonie ve vlastním domově. Od nekonečné práce s vytvářením, údržbou a recyklací umělých struktur k životu v živé přírodě. Od úspěchu k lásce. 

Obrazy, které sdílím, jsou obrazy našeho světa možná za sto padesát nebo dvě stě let. To je věk pořádného stromu, košatého dubiska. Asi se toho ani nedožijeme. Možná ani Gréta se toho nedožije. Není kam spěchat. Ale neměli bychom s tím už pomalu - alespoň experimentálně - začít? 

Náměty na malé bydlení zde

      

Posvátné bydlení

Bezpečí. Intimita. Rodina. Vůně domova. Teplo rodinného krbu. Vánoce. Odpočinek. Rodný dům. Maminčina kuchyně. Domácí zahrádka. Vajíčka od našich slepiček.

Která stavba tohle umí?

Kde každý den sedáváme, uléháme, odpočíváme, připravujeme snídani, oblékáme děti do školy, připravujeme zeleninu, vyhlížíme z okna, pracujeme na zahrádce, milujeme se, modlíme se?

V restauraci, v nákupním centru, hotelu, škole nebo v kancelářské budově?

Kde se denně s důvěrou dotýkáme klik u dveří, vypínačů, šuplíku, skříněk zárubní, oken, závěsů a předmětů, kde se zavrtáme do pelíšku nebo si jen tak lehneme na podlahu u hořícího krbu? Kde asi strávíme nejvíce šťastných, intimních i náročných chvil, se svými blízkými?

Kde se nejlépe rodí i umírá, kde dělá dítě první krůčky, domácí úkoly, kde nejprve objevujeme svět a nacházíme svoje talenty? Kde nejlépe sníme svoje sny, kde začínají velké cesty, kde se rodí nové filozofie a nové myšlenky?

Doma odpočíváme, doma tvoříme, doma se scházíme s přáteli, doma se léčíme, v dobře vytvořeném domově můžeme strávit celý život.

Dům na bydlení je nejen domovem, ale také nejlepší kuchyní, školou, sněmovnou, místem pro práci a seberealizaci, domov je sídlem rodinné rady i svatyně.

Dobrý domov je něco co nelze definovat ani ocenit. Dům, který je domovem je nejposvátnější, nejuniverzálnější a v detailu i celku nejnáročnější stavbou, která nejvíce ovlivňuje i spoluvytváří kvalitu našeho života.

Už víte, proč mi na dobrém projektu domova tolik záleží, proč si svojí malé architektury tolik cením, a proč potřebuji na tvoření domova s jeho budoucími obyvateli tolik času?

Přírodní stavění a územní plánování

Při projektování přírodního stavění nebo lépe řečeno při tvorbě životních prostor člověka v přírodě se  musíme porovnat také s územním plánem. Územní plánování je obsahem stavebního zákona. Smyslem územního plánování je dosáhnout harmonického rozvoje lidských sídel a infrastruktury jak ve vnitřních poměrech sídla, tak ve vztahu ke krajině. Jeho smyslem je mimo jiné uchránit krajinu od devastace lidskou činností. To je velmi bohulibý záměr.

Bohužel je však myšlenka ochrany krajiny založená na oddělení člověka od přírody. Stavební zákon rýsuje mezi lidské sídlo a přírodní krajinu tlustou čáru - hranici zastavitelného území. Co je zastavitelné, to je pokryté stavbami, betonem, nebo dlažbou, co je nezastavitelné, to je nedotknutelná volná krajina, kde lidé žít nesmí. Není divu, u nás moc volné krajiny nezbývá a příkladů jejího znehodnocení je víc než dost. A tlak investorů na zastavění krajiny je tím větší, čím jsou jejich stavební záměry divočejší (za supermarket, elektrárnu nebo dálnici, je silnější lobbing než za chatu v zahrádce).

A tak mají lidé, kteří chtějí hospodařit v krajině, vytvářet rodové statky, ekovesničky nebo jen skrovné bydlení v přírodních zahradách zajímavý úkol. Jak najít plochy, které by měly přírodní charakter? Jak najít místa, kde bych mohl postavit malý dům ve velké zahradě? Parcely, které jsou k dispozici, totiž musí být vybaveny kanalizací, vodovodem, přípojkou elektřiny, příjezdovou komunikací s veřejným osvětlením, na které se vyhne hasičský vůz s popelářským. Tyto sítě jsou tak drahé, že je potřeba aby nebyly dlouhé a proto bývají parcely co nejmenší. Vezmete si hypotéku na parcelu se sítěmi, hypotéku na dům a hned vás připojí k sítím a už platíte složenky za energie. A kolem domu žádná zahrada která by vás živila a žádný les, kde by rostlo dřevo na topení...

Jednou ze základních myšlenek přírodního bydlení je soužití člověka s přírodou - život lidí v přírodním biotopu kolem lidského hnízda, kolem obytného paloučku s domkem, jezírka, jedlé zahrady a sadu. Podle mého názoru je i člověk přírodní bytostí a podléhá přírodním zákonům. A tak striktní oddělení člověka od přírodního prostředí lidským zákonem nejspíše nebude úplně v souladu se zákony přírodními. Lidé kdysi bydleli v osadách na lesních mýtinách. Přírody bylo kolem tolik a lidé žili natolik přírodním způsobem života, že nebylo potřeba vymezovat co je přírodní a co je lidské. Pokud v lokalitě nebylo přírodní prostředí ohroženo lidskými zásahy, bylo všechno v pořádku.

Ale permakulturní zahrada nebo rodový statek, jehož součástí je kus lesa, kus divočiny a který je kolem dokola chráněný biokoridorem mocného živého plotu ve formě větrolamu jsou přeci rovnovážnými přírodními biotopy! Pokud bychom dali prostor přirozené přírodě kolem malé osady, nebo v pásech mezi zahradami, kudy by mohla procházet zvěř, kdyby mohl být mezi biotopem rodiny Nováků a Brzobohatých biotop Jezevcových nebo Lišákových, pak by se člověk a jeho bydlení znovu mohli stát součástí přírody.

V obecných stavebních zvyklostech, normách a zákonu není pojem přírodního stavění a bydlení zavedený. V některých územních plánech se už objevují první vlaštovky ve formě ploch určených pro rodinné ekofarmy a podobně. Bylo by ale skvělé, kdybychom se zamysleli nad parametry a možností společensky uznané definice ploch pro život člověka v přírodě.

Velkým oříškem územního plánu pro nás bývají detailní regulativa, která určují tvar a chrakter domu. Obyčejně se vychází z historických forem (např. podlouhlý tvar domu, který původně určovaly chlévy jako součást bydlení a prudký sklon střechy kvůli šindelové nebo doškové krytině nad půdou k uskladnění sena), které ale dnes už nejsou účelné ani opakovatelné. O tom více v jiné kapitole. 

Mám ale veselou vizi: co kdyby si každý udělal dům, jak potřebuje. Ale podmínkou by bylo, že musí být skrytý mezi stromy. Pak už by stačilo předepsat jenom ty stromy... :-)

Jak malé přírodní domy ve velkých přírodních zahradách pomáhají životnímu prostředí.

Někdy mám potřebu zachránit svět a tak běhám sem a tam, abych se zúčastnil správných akcí, podpořil správné věci a zasadil správný strom na správném místě. Nejsprávnější věc, kterou udělám, bude, když zůstanu u práce, která mě živí: navrhování malých přírodních domů ve velkých přírodních zahradách.

Čím takové domky mohou pomoci zlepšit stav ekosystému na Zemi? Tak pěkně po pořádku:

1. Malý domek zanechá menší ekologickou stopu než velký dům. Spokojíme-li se s menším vnitřním prostorem, který je ve větších přírodních zahradách vynahrazen velkou přírodní zahradou, venkovními strukturami na spaní, vaření, koupání stolování atd. můžeme objem i cenu domu snížit na méně než polovinu. V zimě budeme pěkně u kamen, v létě se rozběhneme do celé zahrady. Každá utracená koruna zanechá stopu nejen ve Vaší síle, ale i v ekosystému Země.

2. Domky postavené z přírodních materiálů nezanechávají - naopak - mažou uhlíkovou stopu. Jak je to možné? K výrobě klasických stavebních materiálů je potřeba mnoho energie, kterou dnes získáváme stále především z fosilních paliv nebo jádra. Naopak přírodní materiály jako je dřevo, vlna, konopí, sláma, len apod. do sebe kysličník uhličitý vážou přirozeným přírodním růstem. Ano, k opracování je zase potřeba energie, ale masa rostla z přirozené síly, přičemž pohltila CO2 a vydechla kyslík. Čím víc domů z přírodních materiálů, tím méně CO2 v atmosféře.

3. Malý domek nezůstane nikdy prázdný. Je to k nevíře, ale vypozoroval jsem, že klasický rodinný dům, který dnes stojí 5 – 10mil.Kč zůstává v mnoha případech poloprázdný. Stačí, aby děti vyletěly z hnízda. Kdo by bydlel v jednom domě s tchánem nebo tchyní? A to nemluvím o dalších životních změnách, včetně rozvodů, které – přiznejme si to – přicházejí. Mým snem je bydlení v osobních domech. V malých domcích pro jednoho nebo pro dva, které se jako vejminky dostavují do velké zahrady během života podle potřeby. Stane – li se, že jednoduchý, jednoprostorový domek opustí jeho obyvatel, lze ho bez jakýchkoliv úprav proměnit v domek pro rodiče, mladou rodinu, lesní školku, atelier, tělocvičnu nebo dílnu. A zase se bude míň stavět, přestavovat a přistavovat.

4. Bude – li náš domek stát ve velké zahradě, je možné vytvořit na polovině zahrady les, nebo vysázet jinou formu biomasy na topení, neřku – li na stavění. Myšlenka, že bychom měli žít v pasivních domech pochází z myšlenky, že nemáme jiný energetický zdroj, než fosilní paliva, která ubývají. Pokud se blížíme k absolutnímu zateplení domu, prudce nám stoupá jeho cena a ocitáme se u ekologické stopy měřitelné utrácením peněz podle bodu 1. Spokojíme-li se však s rozumným nízkoenergetickým standardem a věnujeme pozornost obnově lesů (také na naší zahradě) a budeme na domácnost nahlížet jako na energetický celek: dům – zahrada a dřevo pochopíme jako obnovitelný zdroj (což energetický štítek neuznává) nehrozí nám žádný energetický kolaps, ani environmentální katastrofa. Na jeden metr čtvereční povrchu země dopadá v naší zeměpisné šířce průměrně 1kW sluneční energie. Hektarový pozemek je sluneční elektrárnou o výkonu 10.000kW, nejlepším slunečním kolektorem i baterií je strom. Roste sám a má mnoho užitečných vedlejších účinků :-)

5. Bydlení v přírodních zahradách vede k lokání soběstačnosti, ke spokojenosti (měně se cestuje, méně se utrácí), ke zdraví, ke zvyšování biodiverzity (přírodní zahrada s jedlým lesem, větrolamem a jezírkem je cenný přírodní biotop). Kéž bychom mohli proměňovat pole v přírodní zahrady. V naší zemi máme 5mil.hA zemědělsky obdělávané půdy a 10mil. lidí. Teoreticky by nás plocha polí měla skvěle ubytovat i uživit a ještě nám dát dřevo na topení a stavění. A ještě by mohly vznikat nové plochy divočiny a lesů – jeden hektar pro dva lidi je moc. A nemyslete si, že by byla všude vesnice. Spíš by byl všude les. A proč by lidé nemohli žít v lese.

6. Budeme – li topit dobrými kamny na dřevo umístěnými v srdci domu bez dalších rozvodů tepla, kamny, která září do prostoru domu a nevyrábějí přehřátý vzduch na rozdíl od radiátorů pod okny, (radiátory ohřívají obvodovou stěnu a vyrábějí přehřátý vzduch nasycený párou, který vytváří potíže s kondenzací ve stěnách) – spálíme méně dřeva, prodloužíme životnost domu a otužíme zdraví člověka.