Přírodní stavění a územní plánování

















Při projektování přírodního stavění nebo lépe řečeno při tvorbě životních prostor člověka v přírodě se  musíme porovnat také s územním plánem. Územní plánování je obsahem stavebního zákona. Smyslem územního plánování je dosáhnout harmonického rozvoje lidských sídel a infrastruktury jak ve vnitřních poměrech sídla, tak ve vztahu ke krajině. Jeho smyslem je mimo jiné uchránit krajinu od devastace lidskou činností. To je velmi bohulibý záměr.

Bohužel je však myšlenka ochrany krajiny založená na oddělení člověka od přírody. Stavební zákon rýsuje mezi lidské sídlo a přírodní krajinu tlustou čáru - hranici zastavitelného území. Co je zastavitelné, to je pokryté stavbami, betonem, nebo dlažbou, co je nezastavitelné, to je nedotknutelná volná krajina, kde lidé žít nesmí. Není divu, u nás moc volné krajiny nezbývá a příkladů jejího znehodnocení je víc než dost. A tlak investorů na zastavění krajiny je tím větší, čím jsou jejich stavební záměry divočejší (za supermarket, elektrárnu nebo dálnici, je silnější lobbing než za chatu v zahrádce).

A tak mají lidé, kteří chtějí hospodařit v krajině, vytvářet rodové statky, ekovesničky nebo jen skrovné bydlení v přírodních zahradách zajímavý úkol. Jak najít plochy, které by měly přírodní charakter? Jak najít místa, kde bych mohl postavit malý dům ve velké zahradě? Parcely, které jsou k dispozici, totiž musí být vybaveny kanalizací, vodovodem, přípojkou elektřiny, příjezdovou komunikací s veřejným osvětlením, na které se vyhne hasičský vůz s popelářským. Tyto sítě jsou tak drahé, že je potřeba aby nebyly dlouhé a proto bývají parcely co nejmenší. Vezmete si hypotéku na parcelu se sítěmi, hypotéku na dům a hned vás připojí k sítím a už platíte složenky za energie. A kolem domu žádná zahrada která by vás živila a žádný les, kde by rostlo dřevo na topení...

Jednou ze základních myšlenek přírodního bydlení je soužití člověka s přírodou - život lidí v přírodním biotopu kolem lidského hnízda, kolem obytného paloučku s domkem, jezírka, jedlé zahrady a sadu. Podle mého názoru je i člověk přírodní bytostí a podléhá přírodním zákonům. A tak striktní oddělení člověka od přírodního prostředí lidským zákonem nejspíše nebude úplně v souladu se zákony přírodními. Lidé kdysi bydleli v osadách na lesních mýtinách. Přírody bylo kolem tolik a lidé žili natolik přírodním způsobem života, že nebylo potřeba vymezovat co je přírodní a co je lidské. Pokud v lokalitě nebylo přírodní prostředí ohroženo lidskými zásahy, bylo všechno v pořádku.
Ale permakulturní zahrada nebo rodový statek, jehož součástí je kus lesa, kus divočiny a který je kolem dokola chráněný biokoridorem mocného živého plotu ve formě větrolamu jsou přeci rovnovážnými přírodními biotopy! Pokud bychom dali prostor přirozené přírodě kolem malé osady, nebo v pásech mezi zahradami, kudy by mohla procházet zvěř, kdyby mohl být mezi biotopem rodiny Nováků a Brzobohatých biotop Jezevcových nebo Lišákových, pak by se člověk a jeho bydlení znovu mohli stát součástí přírody.

V obecných stavebních zvyklostech, normách a zákonu není pojem přírodního stavění a bydlení zavedený. V některých územních plánech se už objevují první vlaštovky ve formě ploch určených pro rodinné ekofarmy a podobně. Bylo by ale skvělé, kdybychom se zamysleli nad parametry a možností společensky uznané definice ploch pro život člověka v přírodě.

Velkým oříškem územního plánu pro nás bývají detailní regulativa, která určují tvar a chrakter domu. Obyčejně se vychází z historických forem (např. podlouhlý tvar domu, který původně určovaly chlévy jako součást bydlení a prudký sklon střechy kvůli šindelové nebo doškové krytině nad půdou k uskladnění sena), které ale dnes už nejsou účelné ani opakovatelné. O tom více v jiné kapitole. 

Mám ale veselou vizi: co kdyby si každý udělal dům, jak potřebuje. Ale podmínkou by bylo, že musí být skrytý mezi stromy. Pak už by stačilo předepsat jenom ty stromy... :-)